Uplynulý víkend jsem strávil u babičky a dědy v Toužimi na odvykací kúře. Přestože mi je už 20 měsíců, tak jsem totiž stále ještě závislý na mateřském mléku.

Ale nedivte se. Společnost je plná sociálně patologických jevů. Někdo je závislý na čokoládě, někdo na sladkém, já na mateřském mléku. Jak ale pravil ve svém slavném rčení Ježíšek, když byl stejně jako já ještě batole: Hoďte kamenem, kdo jste bez viny!

Na léčení jsem byl pouze s tatínkem. Maminku jsme z taktických důvodů nechali doma. U babičky a dědy bylo moc fajn. Stihl jsem navštívit všechny tety a strejdy a bratrance Lukáška. Za celou dobu se nedostavil ani jeden tzv. absťák.

Bohužel, když jsem přijel v neděli večer zpátky domů, tak se vše vrátilo do starých kolejí. Zkusil jsem zalaškovat s maminkou a hned, jak se rozrazily dveře, jsem jen tak z legrace vykřikl své obligátní „bu-bu“ (to je má zkratka pro větu: „Maminko, prosím tě, dej mi mateřské mléko“). A maminka okamžitě podlehla. Přitom je všeobecně známé, že když se chce člověk zbavit závislosti, musí mít podporu rodiny. A já tuto podporu prostě nemám.

Asi se ptáte, jak se mi jinak daří, když jsem tak dlouho nenapsal. Daří se mi výborně! Už obstojně mluvím. Navíc se ukazuje, že jsem manažerský typ. Každému hned řeknu, co má dělat. Takže zvláště rodiče a prarodiče mají ze mě ohromnou radost, protože už nemusí vůbec myslet, když jim všechno tak dobře zorganizuji. Pořád jsem na nějakých návštěvách u kamarádů, trénincích, rád jezdím vlakem na výlety, už umím docela dobře vařit (např. čaj uvařím úplně sám). Zkrátka se neustále něco děje.

Závěrem se ještě krátce vrátím k léčbě mé závislosti: Ke komu z vás mohu přijet sám bez rodičů alespoň na týden se léčit?

Jestli jste dnes kolem druhé hodiny slyšeli v Karlových Varech a okolí nějakou sirénu, tak to nebyla zkouška sirén -  to si stěžujte mým rodičům, to jsem se domáhal spravedlnosti já.

Vzali mě k doktorovi na nějakou preventivní prohlídku, ale kdo se je o to prosil, já jsem spokojený tak, jak jsem a nepotřebuji se svlékat donaha před nějakou paní a pánem v bílém plášti. A nechat na sebe sahat – tady začíná sexuální výchova – nikdo se mě nebude dotýkat, když se mi to nelíbí! Musím to rodičům vysvětlit.

No, prostě to bylo tak, že jakmile se na mě sestřička podívala, začal jsem křičet a přestal jsem, až když jsme o několik dlouhých minut později opustili ordinaci. Jak praví staré batolecí přísloví: líná huba, holé neštěstí. Pokus o měření naprosto selhal, dospělí museli vzít zavděk údaji z maminčina nedávného měření. Vážil jsem se s maminkou na jedné váze a pak mě maminka předala tatínkovi, zvážila se sama a velkým odečtem se došlo k váze mé - 12, 2 kg.

Tak příště už žádní doktoři, prosím.

Dostat tatínka k tomu, aby mi pomohl s napsáním článku, bylo v posledních týdnech nemožné. Pořád se učil na nějaké zkoušky do školy. Prý že se chce řídit starým batolecím rčením, že co se v mládí naučí, ve stáří jak najde. Dneska jsem ho však donutil, abychom spolu konečně sedli k počítači, abych mu mohl nadiktovat následující řádky.

Právě dnes mi je totiž osmnáct! Ano, další velký milník mého života je tady! Osmnáct měsíců to už je pořádná porce zážitků, událostí, příhod a zkušeností. Přesto nečekejte, že tu budu nostalgicky vzpomínat na své mládí. Vy, kdo mě znáte, jistě víte, že zásadně hledím vpřed, do budoucna. Proto se budu věnovat aktuálním událostem.

Po prosincových oslavách se vrátil můj život opět do pravidelných kolejí. Dvakrát týdně chodím na tréninky batolecího cvičení. Jednou pak na tréninky plavání. Z toho je patrno, že má triatlonistická kariéra, jak mi ji tatínek naplánoval snad ještě v prenatálním, možná dokonce v prereinkarnačním stádiu mého života, se slibně rozvijí. Už toho hodně naběhám sám a často si s rodiči vyrazíme klidně i bez kočárku.

Nepravidelně pak přibírám další pohybové aktivity. Od Silvestra umím jezdit na sáňkách, byť k nim mám ještě trochu nedůvěru, jelikož záhy po prvním posazení na ně mě jeden můj nejmenovaný(-á) rodič(ka) z nich (nechtěně) vyklopil(a). S tím, jak napadl sníh, jsem si oblíbil koulování. Když se do něho pustím, nemohou mě rodiče dostat domů! K pravidelným plaveckým tréninkům si občas s mojí kamarádkou Bebe ještě přidáváme další tréninkovou jednotku návštěvou aquacenter.

Vůbec s kamarády teď trávím čím dál více času. Kromě již zmíněné Bebe, se kterou se vídám i několikrát týdně, se scházím s Lukáškem, s nímž mimo jiné každý týden chodím do solné jeskyně. Někdy přijede na návštěvu Eliška.

Spektrum mých zájmů je však mnohem širší. Poslední dobou například nadšeně cestuji vlakem. Během posledních dvou týdnů jsem s ním jel už dvakrát! Jednou z Karlových Varů, dolního nádraží do zastávky Karlovy Vary – Březová a zpět, podruhé z Karlových Varů, dolního nádraží do Karlových Varů, horního nádraží. Pokaždé jsem z toho byl úplně vykulený, ale brzy ze mě bude zkušený cestovatel.

To je pro tuto chvíli vše. Tatínek mi slíbil, že mi nyní zase bude pomáhat se psaním článků častěji, byť to asi bude za cenu zhoršení jeho prospěchu ve škole. Ale co bychom pro vás neudělali!

To, že pro dítě v mém věku jsou Vánoce tím nejdůležitějším obdobím v roce, je asi každému jasné. Sice to byly už mé druhé Vánoce, jak ale praví staré batolecí rčení: Opakování je matka moudrosti! Proto jsem se ani letos nemohl Ježíška dočkat!

Už dlouhou dobu před Štědrým dnem jsem si říkal, že jeho oslava jen ve třech je bezesporu dost fádní záležitost. A protože sestřičku ani bratříčka zatím bohužel nečekáme, musel jsem vymyslet plán B: Celý Štědrý den jsme strávili u toužimské babičky a dědečka! Jak je o mně známo, jsem rodinný typ. Proto jsem byl štěstím bez sebe, když odpoledne přišli obě tety, oba strejdové a hlavně můj bratranec Lukášek a pejsek Sam.

Není nad to, když je celá rodina pohromadě. A to nejen proto, aby si dala navzájem vánoční dárky. A že jsme jich všichni od Ježíška dostali dost a dost. (Pozn.: Já samozřejmě už ve svém věku vím, že Ježíšek je jen krycí jméno, které má ztížit identifikaci identity dárce, neb dárky dáváme z lásky a ne proto, abychom se pak mohli vychloubat.) Měl jsem z toho všeho takovou radost, že jsem šel spát až v půl dvanácté v noci!

Druhý den jsme pokračovali v naší vánoční tour – vyrazili jsme tentokrát za nebanickým dědečkem a babičkou a za mým nevlastním bratrancem Matýskem. Tady se však vloudila maličká chybička. Pod stromečkem bylo jakési čtyřdenní miminko. Maminka si asi hned myslela, že je to vánoční dárek pro ni, a snad i tatínek v to ve skrytu duše doufal. Hned se nad miminkem rozplývali, chovali si ho atd. atd. Na to jsem při své mazlíkovské povaze zatím nebyl psychicky připraven a vůbec se mi to nelíbilo. Naštěstí se nakonec ukázalo, že miminko není dárek pro rodiče, ale hlavně pro mě: Je to můj nový nevlastní bratranec Kubík! Jsem fakt dost rád, že jsem ho k Vánocům dostal a musím za to tetě Majdě a strejdovi ještě jednou poděkovat.

Rodinné návštěvy jsme zdárně završili třetí den, kdy jsme navštívili kynšperskou babičku. Stejně jako předchozí dva dny bylo pro nás připraveno spoustu pochoutek. Myslel jsem, že nám snad prasknou břicha. Naštěstí to dobře dopadlo. Nevím jak vy, ale já už se těším na příští Vánoce.