Snad se na mě nebudete zlobit, ale rozhodl jsem se zaheslovat si svou fotogalerii. Přeci jenom na mnohých fotkách jsem spoře oděný a nemám zapotřebí, aby mě mé ctitelky hromadně okukovaly. Ale jste-li někdo z mých blízkých, nemusíte smutnit. Do fotogalerie se snadno dostanete, vyplníte-li do příslušných okének uživatelské jméno a heslo. Že je neznáte? Tady jsou:

Heslo napište malými písmeny a bez diakritiky neboli háčků a čárek.

Pokud se vám žádné z hesel nepodaří rozluštit, napište mi. Pošlu vám ho.

Váš Tadík

Konečně je to tady! Minulou neděli jsem se poprvé postavil na své nohy a udělal svůj první samostatný krok! Sice vás možná napadne staré batolecí rčení: Byl to velký krok pro Tadíka, ale jen malý krok pro lidstvo. Já si toho však přesto dost považuji, protože jsem se ve svém životě zase jednou dostal o jednu vývojovou fázi dál.

Celé se to seběhlo následovně: Byl jsem v Bezvěrově na oslavě druhých narozenin mého bratrance Lukáška. Náležitě jsme se tam všichni ládovali, jak se na oslavu sluší a patří. Najednou vidím, že tatínek drží v ruce talířek s bramborovým salátem. Zvedl jsem se proto ze země, pustil se stolku, jehož jsem se držel, a udělal svůj první krok!

Konečně rodiče přišli na to, co na mě platí. Kdyby měli špetku pedagogického talentu, tak to odhalili už dávno a mohl jsem v osmi měsících běhat. Teď to těžce doháním, ale už udělám i několik kroků, když jdu za něčím hodně dobrým. Jestli to bude takto pokračovat dál, poběžím příští rok v květnu s tatínkem maraton.

Asi se divíte, že jsem měsíc vůbec nic nenapsal, a jistě se ptáte, co jsem celou tu dobu dělal. No, to se ptáte správně, protože jak praví staré batolecí přísloví: Kdo se moc ptá, moc se dozví. A skutečně – z následujícího dlouhého článku se toho dozvíte hodně.

Ale popořadě. Možná se vám doneslo, že se naše rodina chystala v září ještě na dovolenou. Jistá nejmenovaná členka naší rodiny navrhovala, ať se letí na Krétu, a to pokud možno do čtyřhvězdičkového hotelu s all inclusiv. Proti tomu se však postavil tatínek. A proto bylo na něm, aby vymyslel, do jaké destinace rodina odcestuje.

Že se chystá něco velkolepého, jsem poznal na začátku září, když tatínek přinesl ze sklepa stan a postavil ho v mém dětském pokojíčku. Rozhodl, že v něm celá rodina přespíme. Hned mi bylo jasné, že se jedná o jakési stmelovací soustředění, které má před dovolenou prověřit soudržnost všech účastníků naší cesty (tj. tatínkovu, maminky a mojí). Maminka však tento test v jednu ráno nevydržela a se slovy, že to přece nemá zapotřebí, se odebrala do své postele. Přesto jsme nakonec s tatínkem přimhouřili oko a maminku s sebou na cestu vzali. Nutno podotknout, že i přes některé problémy v oblasti navigace a čtení z map, to bylo rozhodnutí moudré.

Kdo má hlubší znalosti zeměpisu, ten už jistě z titulku poznal, kam se jelo. Ano, do severní Itálie či přesněji do regionu Benátek neboli Veneta. A protože jsme tuto oblast projeli křížem krážem, mohu hrdě napsat, že se nejednalo o dovolenou, ale o expedici! Tudíž předkládám k přečtení expediční deník:

Asi všichni víte, že jsem před nedávnem oslavil rok svého života. A to je právě ten nejpříhodnější čas vystoupit na nejvyšší horu naší vlasti – Sněžku. Se svými 1602 m n. m. se samozřejmě tato hora nemůže měřit s alpskými velikány, které jsem zdolával na přelomu června a července. Ale co bych to byl za horolezce, kdybych nebyl na Sněžce?!

Předpokládám, že také nemáte žádné pochybnosti o platnosti starého batolecího přísloví: Když nemůže hora k Tadíkovi, musí Tadík k hoře. A to byl také důvod, proč jsme minulý pátek s rodiči vyrazili na prodloužený víkend do Krkonoš. Ale popořadě či rozumíte-li cizím slovům – chronologicky:

První noc jsme přespali v Neratovicích, kde mám příbuzné, s nimiž se teď hodně stýkám, konkrétně dvě dcery sestřenice mého tatínka (my, genealogové, je označujeme odborným výrazem „vlastnice“). To zas bylo legrace! V sobotu ráno jsme se pak vydali na další cestu, která nás zavedla do známé zoologické zahrady ve Dvoře Králové nad Labem. Ta mě poněkud zklamala, protože člověk si tu může z celého toho nepřeberného množství zvířat pohladit pouze kozy. Ostatní zvířata jsou oddělena neprůstřelnými skly, hlubokými příkopy, vysokými ploty apod. To snad mají zdejší chovatelé strach, že bych například dvoumetrovému tygříkovi či metrák a půl vážícímu goriláčkovi něco provedl? Já tedy myslím, že to se zvířaty už celkem umím, takže je není potřeba přede mnou nijak zvlášť chránit.

Výstup na v úvodu zmíněnou Sněžku byl na programu v neděli. Původně jsem chtěl na ni vylézt po svých. Než však rodiče byli s to vyrazit, padla na mě únava, tudíž mě pro začátek cesty dali na záda do šátku, kde jsem asi dvě hodiny spal. Když jsem se pak probudil a chtěl lézt po svých, padla zase únava na rodiče, takže bylo nutné udělat přestávku. Než se však rodiče dali zase dohromady, opět jsem usnul, a tak mě znovu museli nést. A tímto způsobem jsem slavně vyšplhal až na Sněžku! Cesta to byla náročná, nesnadná, příkrá, ale zvládl jsem to. Pro úplnost dodávám, že i pro tatínka to byl prvovýstup na tuto horu.

Také následující dny byly nabity zajímavými výlety. Vylezli jsme na Černou horu, navštívili zámek Kuks, hrad Trosky, byli jsme u vojenských bunkrů, podívali se do železničního muzea atd. Mezitím jsem se houpal na nesčetně houpačkách a klouzal se na nesčetně klouzačkách. Myslím, že až budu velký, mohl bych být konstruktérem houpaček a klouzaček, protože s nimi mám bohaté zkušenosti.

Znovu se můžete podívat na fotky v mých fotogaleriích. V první z nich můžete zhlédnout ještě dozvuky oslav mých narozenin na chatě u babičky a dědečka. Ve druhé jsou už pak fotky z Krkonoš.

Ovšem pozor! Tentokrát mám pro vás připravenou SOUTĚŽ! Podívejte se na úplně poslední fotografii. Úkolem je poznat, ve kterém městě byla vyfocená. Všichni ti, kteří mi napíší správnou odpověď, mohou se mnou strávit celé odpoledne, a to dokonce bez přítomnosti (mých) rodičů!